Úterý bylo dnem odjezdu. Ovšem tento den začal přesně ve stylu našich posledních cestovních příprav – tedy poměrně smolně. Michalovi ujel vlak, což zase nebylo tak tragické, protože časově jsme nebyli příliš omezeni, horší bylo, že Libor odpoledne zjistil, že jeho „pežoutkovi“ uchází kolo…
No, nakonec se vše v dobré obrátilo a my jsme mohli v podvečer vyrazit do Táborského Kauflandu pořídit zásoby jídla, abychom v předražené Dalmácii nemuseli zbytečně utrácet za potraviny. Nakoupili jsme nějaké polévky, těstoviny, pití, zkrátka tržbu jsme v supermarketu vylepšili o 855,-kč.
Ve 20,00 jsme vyrazili na jih. Celkem v poklidu jsme přes České Budějovice dorazili na hraniční přechod Dolní Dvořiště. Tady jsme dotankovali nádrž a koupili dvouměsíční známku na rakouské dálnice (411,-kč). Fronta se k celnici pohybovala velmi pozvolna, a tak jsme hranici překročili až po jedenácté hodině večerní. Čekala nás pětihodinová jízda Rakouskem, přes Linec a Salzburg. Dálnice však byly poměrně volné a cesta i nadále ubíhala plynule.

Krátkou zastávku jsme realizovali za Salzburgem několik kilometrů před prvním z řady četných tunelů na dálničním úseku Salzburg-Villach. Průjezd tunely je volný a mýtné (140ATS) se platí až v půlce před Tauerntunnelem. Okolo čtvrté hodiny ranní jsme dorazili do Villachu a odtud už  to bylo jen několik kilometrů na Slovinskou hranici, kterou na obzoru anoncoval obrys horského hřebene pohoří Karawanken. Na celnici jsme dorazili ve čtvrt na pět, bylo tu volno a kontrola pasů proběhla naprosto hladce, přestože Libor před tím celnici téměř minul bez povšimnutí…
Vjíždíme do 7864m dlouhého Karawankentunnelu. Za průjezd jsme zaplatili 90ATS a na druhé straně na nás čeká Slovinsko. V půlce tunelu míjíme hraniční čáru – jsem ve své jubilejní 30.zemi. Začíná se rozednívat. Zadním sklem si můžeme prohlédnou mohutné hraniční pohoří, které se pozvolna vynořuje z temnoty.  Ještě chvilku jedeme po dálnici, ale to už nás čeká druhá zastávka. Odbočuje směrem k jezeru Bled, které je od dálnice vzdáleno asi deset kilometrů. Projíždíme spícím lázeňským městem a na jeho konci zastavujeme. Naproti na skále je pěkně osvícený hrad a tak poprvé vytahujeme foťáky. Prostředí Bledského jezera je velmi příjemné, nad jezerem se zvedají kopce a stejnojmenné městečko jistě přes den pulzuje čilým ruchem. Procházíme se po břehu, prohlížíme si hrad a nabíráme energii pro další kilometry, které na nás ještě čekají.
Samotné jezero Bled leží v nadmořské výšce 475m. Je dlouhé 2120m a v nejširším místě měří až 1380m. Vodní plocha má rozlohu 144ha a v nejhlubším místě klesá dno do hloubky 30,6m. Uprostřed jezera je jediný ostrov, tzv.Blejski otok, na kterém stojí pěkný kostelík ze 17.století. Jeho historie však sahá daleko hlouběji do historie – až do roku 1142. Důležitější dominantu však tvoří Bledský hrad, který stojí na skále nad jezerem ve výšce přes 100m.  Nejstarší románská věž hradu zde stojí již od roku 1004, zbylé části byly přistavovány po dobu dalších 800 let.  Asi nejzajímavější částí hradu je kaple zasvěcená biskupu sv.Abuinovi a sv.Ignácovi. Ostatní prostory dnes slouží jako muzeum s velkou sbírkou brnění a zbraní z období mezi 16. a18.stoletím. Z ochozů hradu se naskýtá nádherný výhled na jezero se svým ostrovem a také na město Bled, jehož dominantu tvoří kostel sv.Martina z roku 1905. V interiéru kostela můžeme obdivovat fresky akademického malíře Slavko Pengova z let 1932-1937. Samotný Bled je velkým turistickým centrem a najdeme tu plno hotelů a obchodů. Myslím, že trávit volný čas na břehu Bledského jezera nebo na výletech po okolních horách je celkem lákavá představa.
Na představy ale není čas, je třeba ukrajovat další a další kilometry. Libor ulehá na zadním sedadle a já usedám za volant. Vracíme se zpět na hlavní silnici, teď již jen dvouproudou, a jedeme do Ljubljaně. Asi dvacet kilometrů před hlavním městem Slovinska najíždíme opět na dálnici a naše finanční rezerva se ztenčuje o dalších 14ATS (ve Slovinsku není problém platit dálniční poplatky v šilinkách nebo markách, zpět vám však obsluha vrátí slovinské tolary). Průjezd Ljubljanou je poměrně hladký a bez bloudění pokračujeme směrem na Postojnou. Míjíme další mýto, tentokrát dostáváme kartičku, aby nás mohli v Postojné zkasírovat. Poplatek nakonec činí 27ATS. Mýto se platí na odbočce z dálnice. Klikatou silničkou přes slovinská městečka jsme se dostali až na Chorvatskou hranici v Rupě. Průjezd je opět hladký bez delšího čekání. Jsme v Chorvatsku a já si připisuji 31.čárku. Ve směnárně vyměňuji 50 marek v kurzu 1DEM=3,85HRK. To pro případ, že by stávkovaly chorvatské bankomaty. K moři je to ještě nějakých 20km, pak už na nás čeká poloostrov Istrie a Opatijská riviéra….