Za volant znovu usedá
Libor. Asi za čtyřicet minut se před
námi otevírá Rijecký záliv a
serpentinou klesáme do města Opatia,
které dalo název asi
třicetikilometrovému úseku na
východním pobřeží poloostrova
Istrie. Ještě než se ocitneme na
riviéře, zastavujeme ve mětě Matulji
u bakomatu Rijecké banky. Je načase
vyzkoušet, zda si naše VISA karty budou
rozumět s chorvatskými bakomaty.
Výběr probíhá samozřejmě bez
problémů a tak se má hotovst
rozrůstá o 500 kun.
V Opatii najíždíme na Jadranskou
magistrálu, která má od této chvíle
být naším věrným průvodcem po
celém Dalmatském a později i
Černohorském pobřeží. Začíná se
pěkně oteplovat, kdeže zůstalo těch
uplakaných šestnáct stupňů, které
nás vyprovázely doma. Koupel v moři
ale ještě musí počkat, protože na
magistrále právě předvádí svou
vysokou pracovní morálku parta
cestářů, kteří v tom
začínajícím nesnesitelném horku
asfaltují! Bohužel provoz na
magistrále zastavili dost nešikovně,
takže se doprava místy nepohybuje ani
v jednom směru. Ale my nespěcháme,
vždyť jsme na dovolené, času máme
dost a moře nám také neuteče.
Konečně je průjezd volný a po
několika minutách již přijíždíme
na okraj vesničky Brseč. Odbočujeme
z magistrály a po úzké asfaltce
začínáme sjíždět dolů k moři.
Brseč totiž stojí na vysokém útesu,
ale mezi skalisky jsou pravidelně
rozmístěné malé oblázkové pláže.
Jedna z nich se na jeden den stane
naším domovem. Silnice končí asi
třicet metrů nad hladinou moře u
majáku. Libor parkuje svého
„pežoutka“ a my s Michalem se
můžeme kochat krásným výhledem na
skalnaté pobřeží Istrie. Namísto
obzoru se v dáli táhne obrys ostrova
Cres, jednoho z největších
chorvatských ostrovů. Ale to je
prakticky na celém pobřeží
Chorvatska normální, neustále vám ve
výhledu na volné moře brání nějaký
ostrov.
Po levé straně vykukuje pod útesem
naše pláž. Pár lidí už tam
polehává, snad se pláž příliš
nezaplní. Mnoho lidí to tu prý nezná,
Libor se o ní dozvěděl před dvěmi
lety, kdy sem přijel strávit
prodloužený víkend. Teď si tu snad
v klidu odpočineme po dlouhé cestě a
na čerstvém mořském vzduchu se
v klidu vyspíme na zítřejší jízdu
na jih.
Já osobně na nic nečekám a okamžitě
se oblékám do plavek a po kamenitém
chodníčku sestupuji dolů na pláž.
Než se Libor s Michalem vyhrabou, já
už se dávno šplouchám ve vlnách
Jaderského moře, respektive v průlivu
zvaném Vela vrata, kterým ústí
Rijecký záliv do zálivu Kvarner,
který kromě břehů poloostrova Istrie
omývá také břehy zmiňovaného
ostrova Cres. Moře je pěkně
teploučké, přesně podle mého gusta,
a také velmi čisté. To samozřejmě
způsobuje kamenité a oblázkové
pobřeží. Asi jsem si měl vzít
potápěčské brýle.
Po chvíli přicházejí na pláž i
Libor s Michalem a následují mně do
vody. Všichni máme raději na nohou
boty, ježky se prý chorvatské
pobřeží jen hemží. My jsme ale
zatím žádného neviděli a v těch
botách se plave pěkně blbě.Asi je
příště nechám na břehu….
Postupem času se „naše“ brsečská
pláž začíná plnit lidmi. Vzhledem
k její rozloze je tam brzy hlava na
hlavě a také sluníčko pěkně pálí,
takže volíme ústup na stráň pod
stromy, kde je alespoň trochu stín.
Liborovi se tady ale moc nelíbí – je
to tu dost z kopce, a raději ulehá na
jednu z betonových teras. Nad pláží
totiž stojí tři betonové baráčky
s rovnou střechou, které slouží jako
opalovací terasy. Škoda, že nejsou
přímo u vody, docela dobře by se
z nich skákalo.
S Michalem pročítáme průvodce a
podřimujeme unaveni po dlouhé cestě
(obzvláště Lonely planet prý celkem
spolehlivě uspává). Libor se dál
nerušeně smaží na terase. Občas si
skočíme zaplavat v poměrně
rozbouřeném moři a zase uleháme pod
stromy na karimatku. Postupem času mě
to přestává bavit, nejsem zrovna typ,
který by musel trávit dovolenou
nicneděláním a povalováním se u
moře. A tak začínám přemýšlet o
výletu do vesničky Brseč, která
leží několik desítek metrů nad námi
na vrchu útesu, což samozřejmě
znamená, že cesta do vesnice je do
kopce, tudíž můj nápad nepadá na
živnou půdu. I já jsem se vlastně
dobrou hodinu rozmýšlel, jestli
vyrazím nebo ne, ale nakonec jsem se do
stoupání přece jen pustil.
Už po několika krocích ze mě pěkně
lije, ale když už jsem vyrazil, tak se
přece hned nevrátím. Zjišťuji, že
ve svahu pod vlastní Brsečí je docela
dost chat a skoro všude zní čeština.
Zdá se, že se Chorvatské pobřeží
stává v létě neoficiální Českou
přímořskou enklávou. Okolo silničky
řvou cikády a já šplhám výš a
výš. Konečně nad okolními stromy
vykukuje věž kostelíka, což znamená,
že jsem se doplazil až do Brseče.
Libor nekecal, když tvrdil, že ve
vesnici opravdu není nic zvláštního
k vidění. Je tu jedna slušná
restaurace (jídla tak okolo 30-40HRK),
jeden krámek se suvenýry a
občerstvením a jakési miniaturní
historické jádro s křivolakými
uličkami, kterých ještě na naší
cestě uvidíme víc než dost. No,
alespoň jsem se prošel…
Dole na pláži je vše při starém,
spousta lidí a vedro. Tak se jdu aspoň
vykoupat. Teprve v podvečer se pláž
konečně vyprazdňuje a také my se
stahujeme k našemu majáku, abychom se
pokusili poprvé z vlastních zdrojů
ukuchtit nějaké to jídlo. Během
naší večeře k pláži dorazila
nějaká skupinka českých kolistů,
kteří s ji s námi budou zřejmě
dnes v noci sdílet. A aby toho nebylo
málo, přijíždí k majáku ještě
banda Slovinců v miniaturním broukovi,
ale ti naštěstí míří na vedlejší
pláž a než jsme stačili umýt
s Liborem nádobí, byli všichni
naskákaní ve vodě… Okolo deváté,
tedy ještě za světla, jsme ulehli na
jedné z teras na pláži, abychom
dokončili celodenní odpočinek po
dlouhé cestě, která nás zavedla
z podzimně se tvářícího léta u
nás doma do čtyřicetistupňového
středomoří…
|
Istrie na
www.croatia.hr
pobřeží
Istrie v Brseči
vesnice
Brseč
naše
pláž v Brseči
Michal s
Liborem se ukládají ke spánku
na pláži v Brseči
Istrie
|
|
