Ve Splitu jsme asi za půl hodiny. Najíždíme na dálniční obchvat a dopravními značkami se necháváme navigovat k centru, které jsme nakonec trefili téměř napoprvé. Dostáváme se k další palmové nábřežní promenádě. Tato splitská je přece jen o něco větší než ta v Trogiru. Parkoviště je tu sice pěkné, ale poprvé se nevyhneme placení.

Co nás hlavně do Splitu přivedlo, je samozřejmě historie. Již mezi 4.a 3.stoletím před naším letopočtem založili Řekové jižně od současného Splitu osadu. Za římského období byla zase nedaleká Salona hlavním městem Dalmácie. Odtamtud pocházel mimo jiné císař Dioklecián. Když dal císař roku 295 n.l. postavit poblíž svého rodného města palác, položil tím základní kámen města Splitu. Po Diokleciánově smrti nebyl palác již dalšími císaři nikdy využíván.

Na počátku 7.století zničili Avaři město Salonu, jejíž obyvatelé uprchli do Diokleciánova starého paláce, protože jim jeho pevné hradby skýtaly ochranu. Bylo ironií osudu, že obyvatele tvořili v tuto dobu převážně křesťané, které chtěl císař Dioklecián svého času vyhladit, a že právě tito křesťané přestavěli jeho mauzoleum na kostel (později dóm) a jeho hlavní chrám přeměnili na baptisterium.

V pozdějších dějinách už Split nehrál nikdy významnou roli – až do roku 1920, kdy Zadar, dosavadní hlavní město na pobřeží, připadl Itálii. Po 2.světové válce byl ve Splitu vybudován druhý největší přístav bývalé Jugoslávie a toto dominantní postavení v rámci Dalmácie si město uchovalo dodnes.

My se vydáváme po stopách císaře Diokleciána. Přes Národní náměstí s radnicí, ve které dnes sídlí Etnografické muzeum vstupujeme do slavného paláce. Jeho dlouhé strany na východě a západě měří 215 metrů, kratší na severu a jihu 180 metrů. Mohutné zdi byli silné dva metry a zpevněné šestnácti věžemi. Stavební materiál přiváželi dělníci zčásti z ostrova Brač, zčásti až z Egypta. Čtyři brány označují zároveň konce obou hlavních os paláce – decumanu (hlavní příčné ulice od východu k západu) a cardu (hlavní podélné ulice od severu k jihu). Vstupujeme ze západu Železnou branou, která je dokonce dvojitá. Odtud se dostáváme na Peristyl, což je velké nádvoří lemované sloupovým ochozem neseným korintskými sloupy. Peristyl byl ústředním místem celé stavby, jakýmsi římským forem – tady se stýkal decumanus s cardem. Na jižní straně, kde se nacházely císařské komnaty, nechal císař postavit monumentální halu s kopulí a vestibulem, která tvořila hlavní vchod a kde se občas milostivě ukázal svým hodnostářům.

Nepřehlédnutelnou stavbou na Peristylu je Diokleciánovo mauzoleum. Po malých přestavbách byla budova v 7.století vysvěcena jako dóm sv.Domnia. Schodiště do osmiboké budovy střeží jedna ze dvou 3000 let starých sfing.  Za schodištěm je vchod do bohatě zdobeného dómu a také začátek schodiště po kterém je možno vystoupat na nádhernou vysokou věž, která je skutečnou dominantou celého paláce, a na které se pracovalo od 13.do 17.století. A právě tady nad schodištěm nás odlovili místní prodavači vstupenek a tak namísto návštěvy dómu stoupáme za 5HRK na věž. Strmé kamenné schodiště střídá železná konstrukce umístěná vně věže. No, výhledy ze schodiště byly sice pěkné, ale já se svou láskou k výškám jsem našlapoval obzvlášť opatrně, abych železné schodiště příliš nerozkýval, což je sice nesmysl, ale výška to byla celkem nepříjemná. Nahoře už to bylo o poznání lepší, je tam železná plošina a dolů se dá dívat pouze velkými kamennými okny, takže jsem si Split z výšky nakonec přece jen vychutnal.

Dole na Peristylu jsem se ještě vydal hledat druhou sfingu, která je údajně bez hlavy. Nakonec jsem ji našel v zapadlé uličce u Jupiterova paláce, který byl v 7.století přeměněn na výše zmíněné baptisterium zasvěcené Janu Křtiteli.

Vrátil jsem se zpět na Peristyl, kde jsme společně usoudili, že vše podstatné v Diokleciánově paláci jsme již viděli a že tudíž můžeme návštěvu této památky pod ochranou UNESCO ukončit. Vestibulem jsme prošli k Bronzové bráně a vyšli jsme na promenádě před parkovištěm. Ještě nezbytné foto, zaplatit asi 8HRK za parkování a vzhůru na Makarskou riviéru. Kontroluji mobil, ale jediná příchozí zpráva je z domova, Zdeněk se z Makarské nehlásí (jak jsem později doma zjistil měl problémy s roamingem), takže to na nocleh v této turistické Mekce nevypadá, uvidíme….