U obce Klek se zase Jadranská magistrála stáčí k pobřeží. Bosenská hranice je nadosah a tak již netrpělivě vyhlížíme nějakou celnici nebo něco podobného. Silnice se mezitím klikatí jednotlivými zátokami, až v jedné z nich konečně vidíme hraniční budku. Je to normální buňka, jakou známe z každé stavby, vedle vlaje na stožáru chorvatská vlajka a nikde nikdo. To je chorvatsko-bosenská hranice. Překračujeme ji v půl osmé. V Bosně nás vítá akorát pomačkaná železná cedule s nápisem „Bosna i Hercegovina“. Ještě pár zatáček a už se před námi objevuje město Neum. Je to vlastně takové malé letovisko, je tu pár hotelů a obchodů, zkrátka jediné přímořské město republiky Bosna a Hercegovina. Na mobilu se snažím chytit nějakého místního operátora, ale marně. Stále se mi vnucuje chorvatský HR-Cronet, který má billboardy s reklamou snad po celém pobřeží s čestnou výjimkou okolí Neumu, samozřejmě. Hned za hranicí musíme zastavit, abychom si šlápli na „nepoznanou“ půdu. Já si připisuji třicátou druhou čárku a nechávám se na důkaz vyfotit. Pravda, raději bych se nechal vyfotit v Mostaru, ale tam potřebujeme vízum a nevím, jestli by nás místní policie, kdybychom v centru Neumu odbočili na sever, nevyhmátla. I když mám určité informace, že tomu tak není, možná jsme to měli vyzkoušet…

Takhle jsme „poznali“ Bosnu tak, jak ji znají všichni, kdo jeli do Dubrovníku po souši. V klidu jsme projeli Neumem , prohlédli jsme si moderní hotely i novou benzínku za městem a po několika kilometrech jsme zase v Chorvatsku. Druhá strana hranice je o něco živější, chorvatští celníci (nebo to byli policisté?) kontrolují své krajany, ale nás, cizinců, si nikdo nevšímá. Náš první půlhodinový „pobyt“ v Bosně a Hercegovině je u konce…