Začíná se připozdívat. Bosnu jsme opustili v osm hodin, takže je jasné, že se musíme začínat ohlížet po nějakém kempu. Naše volba padá na poloostrov Pelješac, který je naším souputníkem již od Makarské riviéry a který se tady nedaleko spojuje s pevninou. Odbočujeme na město Ston a hlavně na kemp Prapratno, který je značen už u magistrály. Ve Stonu jsme za chvíli a podél značek a stonského opevnění míříme do kempu. Jenom musíme přejet ze severního okraje poloostrova na jižní, což představuje pouze několik kilometrů, a tady vede odbočka dolů do zátoky, na jejímž konci se rozprostírá kýžený kemp. Jak na místě zjišťujeme, je o něco dražší, ale je vybaven vlastním supermarketem, čistými záchody, tenisovým hřištěm a písečnou (!!!) pláží. Trochu tady sice fouká, takže tortelínám trvá o něco déle, než se uráčí uvařit, ale jinak je to tu celkem fajn. Večer po setmění si ještě dáme koupel v moři a po dobré večeři si jdeme odpočinout po náročném dni…

Ráno se na obloze konečně objevují mraky. Není jich moc, ale jsou tam. Po předchozích parných dnech snad dnes takové vedro nebude. V kempu jsme v klidu posnídali, dopsali deníky a po zaplacení (130HRK) jsme serpentinou vyjeli zpět na hlavní silnici. Cestou jsme si samozřejmě zátoku s kempem vyfotili, ale to už jsme zpátky ve Stonu, který tvoří dvě opevněné části, které se rozkládají kolem dvou na sobě nezávislých zátok. Již od antického období se v okolí města Ston získává ve velkém mořská sůl. V pozdním středověku ovládala tuto oblast různá slovanská knížectví až do doby, kdy Ston i celý poloostrov Pelješac připadli expandujícímu Dubrovníku. Od 14.století se v okolí Stonu budoval systém opevnění, jaký nemá v Evropě obdoby. Ve Stonu se totiž nacházely největší a nejbohatší saliny v celé Adrii – jejich rozloha činila přes 400km². Z obchodu se solí získávala městská republika Dubrovník dobrou třetinu svých příjmů a tento zdroj peněz bylo třeba chránit před nepřáteli. Ke stavbě opevnění byly povoláni tak slavní stavitelé jako Michelozzo Michalozzi, Bernardin Parmský a Juraj Dalmatinec. Nakonec zde vznikly hradby dlouhé 5,5km a opatřené čtyřiceti věžemi a sedmi baštami. Dodnes se dochovalo 5km hradeb a dvacet věží.

Hradby byly zároveň základem pro plánování města Stonu, které díky nim získalo tvar pravidelného pětiúhelníku. Stejně pečlivě byl také naplánován systém ulic: vždy tři ulice vedoucí ze severu k jihu a od západu k východu člení město na patnáct pravidelných polí, v nichž bylo místo na deset domů. Zajímavé je, že se obytné domy stavěly uprostřed obce a veřejné budovy na jejím okraji. Dokonce vodovod a kanalizace se tu budovaly už od roku 1581.

Na důkladnější prohlídku města ale dnes nemáme čas, a tak se vracíme zpět na Jadranskou magistrálu. Ještě je třeba dotankovat. Liborův „pažoutek“ toho zatím moc nevypil, a tak nás doplnění nádrže přišlo na necelých 140HRK. Se spotřebou se stále držíme pod 5l na 100km. Ale teď už rychle na jih. Cesta ubíhá poměrně svižně a také ostrůvky na obzoru začínají mizet. Blížíme se k asi nejkrásnějšímu městu dalmatského pobřeží a zároveň k jednomu z vrcholů naší cesty – k Dubrovníku. Po chvíli se před námi objevuje velký jeřáb a konstrukce nového mostu přes ústí zálivu Ombla. Jak moc je ten most potřebný se přesvědčíme právě teď, protože nás čeká zdlouhavé objíždění zmíněného zálivu. Je to vlastně takový malý fjord, takže sice polykáme další a další kilometry, ale k Dubrovníku se přibližujeme až za dobrou půlhodinu.