Příjezd do Dubrovníku nebyl zrovna podle plánu. Přejeli jsme totiž odbočku do centra a najednou jsme se ocitli na obchvatu. Ten však vede po návrší, které se táhne nad celým Dubrovníkem, takže se nám z ničeho nic naskytl nádherný panoramatický výhled na celé staré město, což je vlastně starobylý ostrůvek na břehu moře ohraničený mohutnými hradbami. Ten výhled byl opravdu úžasný. O nádherném jihodalmatském městě jsem slyšel mnohé, ale to, co jsem měl před očima zcela předčilo mé očekávání. Paláce, kostely i mohutné hradní věže, to všechno nám leželo u nohou a nerušeně čekalo na naši návštěvu. Není divu, že jsme pospíchali dolů. Opět jsme však netrefili správný směr, a tak jsme si ještě starý Dubrovník vychutnali z jižního směru, ale nakonec jsme přece jen cestu do centra našli. V blízkosti starého města bylo naprosto nemožné zaparkovat, a tak jsme auto museli odstavit kousek dál na jedné z hlavních ulic, nicméně zadarmo.

Ke Starému městu jsme se tak přiblížili, jako většina návštěvníků, ze západní strany. Prohlédli jsme si zblízka mohutné hradby a vstoupili do dvojité brány Pile vrata, která je ozdobena sochou patrona města sv.Blažeje, kterou v roce 1922 vytvořil Ivan Meštrovič. Most o třech obloucích z 15.století mezi oběma částmi brány vede přes parčík, někdejší příkop. Hned za bránou se nachází malé náměstí a odtud vychází hlavní třída Placa.

Právě tato třída leží v místě, kde byla kdysi vodní úžina, která od sebe v 7.století oddělovala ostrůvek Lokrum s rybářskou vesnicí Ragusium a pevninu, kde vznikla slovanská osada Dubrava. Ve 12.století tyto dvě obce zasypáním průlivu splynuly. Tak vzniklo město, které se od roku 1919 jmenuje Dubrovník, jehož jméno je odvozeno od slovanského slova dubrava, dubový les.

Mezitím prodělal Dubrovník přirozeně bohaté a pestré dějiny. V 9.století obléhali rozvíjející se město Arabové, roku 1000 se u něj poprvé objevili Benátčané a roku 1081 dobyli bohaté Ragusium Normani vedení Robertem Guiscardem. Normani zde však nezůstali dlouho a ochrannou mocností města se stala Byzanc. Postupem času vrůstala touha obyvatel po autonomii a tak malý městský stát budoval vlastní flotilu a spojil se dokonce i s piráty z Omiše. Listina ze 12.století potvrzuje existenci svobodného státu, v jehož čele stál volený rektor. Jako prostředník mezi balkánskými zeměmi a středozemními státy se Dubrovník dočkal značného hospodářského rozkvětu. Trvalým problémem však bylo ohrožení ze strany Benátek. Nebezpečí neodvrátily ani smlouvy s okolními významnými městy jadranského prostoru a už roku 1358, když do rukou Benátčanů padl i Konstantinopol, se stal na dóžecí republice závislý také Dubrovník. Jeho obchodním stykům to však nijak neuškodilo. Když Benátky ztratily Dalmácii ve prospěch chorvatsko-maďarského krále, Dubrovník sice uznal nadvládu Uher, avšak rozvíjel dál svou samostatnou aristokratickou republiku. Správní systém byl demokratičtější obdobou Benátské republiky. Zákonodárnou moc měla Velká rada, výkonnou moc Malá rada a kníže. Rady tvořila městská šlechta, která si volila na určité období tzv.rektora – knížete, který však byl vybaven pouze omezenými pravomocemi. Když na Balkáně rozšířili svůj vliv Osmané, uzavřel s nimi Dubrovník obchodní smlouvy a později jim také odváděl vysoké poplatky, nicméně získal značné výhody. V 15. a 16.století dosáhlo město vrcholu moci a prosperity, přestože ho v roce 1520 postihlo silné zemětřesení. Měl vlastní flotilu čítající 200 lodí a především monopol na obchod se solí a financováním hornictví v nedaleké Bosně zajišťovaly Dubrovníku blahobyt. Krize nastala až v 17.století kdy zámořský obchod zeslábl a kdy město v roce 1667 postihlo další zemětřesení. V této obtížné situaci město uzavřelo smlouvu o ochraně s Rakušany. Z těžké situace se město vzpamatovalo až s oživením zámořského obchodu v 18.století. Významné obchodní aktivity se však znelíbily napoleonské Francii. Hospodářská blokáda znamenala konec dubrovnické mořeplavby a tím i konec aristokratické republiky, kterou Francouzi v roce 1808 rozpustili. Po definitivní porážce Napoleona připadl Dubrovník Rakousku a roku 1919 Jugoslávii, která z něj učinila důležité hospodářské centrum na svém jižním pobřeží.

Ještě závažnější pro osud města byla jeho proměna v nejdůležitější turistické centrum Dalmácie. Jeho obyvatelé plně využívali bohatství, jež jim přinášela turistika. Když se Chorvatsko a s ním i Dubrovník oddělili od Jugoslávie, doufaly, že peníze, které samy vydělají, už nebudou muset odvádět v rámci regionální výměny ve prospěch hospodářsky slabších oblastí jako Kosovo, Makedonie či Bosna, avšak všechno dopadlo zcela jinak. Přestože nikdo nikdy nepochyboval, že Dubrovník patří po kulturní a historické stránce spíš k Dalmácii, a tím k Chorvatsku, než k Bosně, ostřelovaly ho srbské vojenské jednotky z nedalekého vnitrozemí – ze slepé nenávisti vůči vzkvétajícímu, multikulturnímu a světu otevřenému městu. Dělostřelecké granáty zcela zničily nejen jeho okolí, ale explodovaly i v historické staré čtvrti, na slavnou Placu – hlavní tepnu, jich dopadlo přesně 36. Turistický ruch a s ním související hospodářská odvětví, jež na něm byla více či méně závislá, se zcela zhroutily.

Za pomoci organizace UNESCO byly škody v historické části města odstraněny a tak jsme mohli stejně jako další návštěvníci obdivovat krásy dalmatské perly. Asi nejkrásnější je Dubrovník z výšky a tak jsme za 10HRK vystoupali na hradby, abychom po nich obkroužili celé historické jádro. Jeden krásný výhled střídá druhý. Ať už se díváme na Placu, Knížecí palác či některý z kostelů nebo se nahneme na druhou stranu abychom sledovali jak mohutné vlny Jederského moře naráží na skaliska na úpatí hradeb, neskýtá se nám jeden krásný pohled za druhým. Mraky, které ráno slibovaly trochu stínu, se kamsi vytratili a tak do nás nemilosrdně praží Slunce a teplota stoupá. Na jižním okraji města míjíme několik domů, které ještě připomínají ono neslavně nesmyslné ostřelování a blížíme se k věži sv.Ivana, která dnešní podobu získala v 16.století. dnes v ní sídlí hned tři muzea – námořní, etnografické a akvárium. My ale pokračujeme dál. S pěkným výhledem na přístav a hlavně kostel Nanebevzetí panny Marie. Podle staré legendy prý Richard Lví srdce roku 1192 při návratu z 3.křížové výpravy ztroskotal a zachránil se na ostrově Lokrum. Králův velkorysý dar prý umožnil městu postavit na tomto místě první kostel. Zemětřesení a požáry však tento původní kostel poškodily natolik, že musel být v letech 1671 až 1713 nahrazen dnešní stavbou. Podle římských vzorů ji navrhl architekt Paolo Andreotti. V útrobách katedrály můžeme vidět obraz Nanebevzetí Panny Marie od Tiziana, vytvořený roku 1552.

To už jsme ale v samotném centru starého města, míjíme Knížecí palác a věž s hodinami. Původní věž pocházela z roku 1480 a vyzváněním zvonů se vyhlašoval nejen poplach, ale hlavně se jím svolávali radní k poradě. Hodiny ukazovaly nejen čas, ale také měsíční fáze a každou celou hodinu bijí do zvonu dvě bronzové sochy mužů. Původní věž se však vinou těžkých zemětřesení začala nebezpečně naklánět a tak byla roku 1902 zbořena a v roce 1929 ji nahradila nová současná stavba avšak v původní podobě. Po severní straně se náš okruh po hradbách uzavírá. Stoupáme na věž Minčeta, která je ze všech věží nejvyšší a odsud je zřejmě nejlepší výhled na celé město. U brány Pile opouštíme po schodišti hradby a jsme zpátky na malém náměstí. Tady stojí Velká Onofriova kašna. Ta byla postavena v roce 1444 a právě tady končí dvanáctikilometrový vodovod, který byl součástí systému zásobování města vodou, který v letech 1436 až 1444 navrhl Onofrio della Cava. Za kašnou už začíná slavná Placa. Je to hlavní třída dlouhá 200 metrů a končí až pod věží s hodinami. Právě tady se procházíme v místě, kde byl kdysi průliv mezi románskou Ragusou a slovanskou Dubravou. Dnes tu míjíme kavárny, restaurace a nejrůznější obchůdky. V jedné z restaurací jsem neodolal a musel jsem si dát za 16HRK maxihamburger.

Na konci Placi stojí vlevo palác Sponzů, který byl postavem v 16.století a v minulosti měl důležité funkce – sídlila v něm celnice, mincovna, státní pokladna, banka a byly zde uloženy zásoby zlata. Dnes slouží palác jako muzeum, kde jsou uloženy dubrovnické archivní materiály. Hned vedle věže s hodinami je Malá Onofrioba kašna z roku 1438, kterou tu postavil milánský stavitel Pietro di Martino a za ní stojí Knížecí palác se svými mohutnými arkádami. Původní první palác zničil výbuch střelného prachu a v roce 1435 zde byl postavem druhý palác, který navrhnul kdo jiný než Onofrio dela Cava. I tato stavba byla následně poškozena a její dnešní podoba, s přihlédnutím ke starým plánům architekta di Cavy, pochází z roku 1739.

Vidět úplně všechno – to bychom tu museli strávit několik dní. Tolik času ale nemáme, cesta je dlouhá a tak si ještě zvenku prohlédneme kostel Nanebevzetí Panny Marie a po krátké návštěvě turistického obchůdku a nezbytném nákupu pohledů opouštíme staré město a míříme k zpět autu.

Naše další cesta je teď trochu nejistá, míříme na jih. Za chvíli dorazíme na jugoslávskou hranici. Tedy na hranici do země, do které potřebujeme vízum, které pochopitelně nemáme. Nicméně je to také hranice do svazové republiky Černá Hora, která má určité separační tendence a hranici do Srbska již před několika měsíci uzavřela a podle zpráv některých cestovatelů Černohorci vízum pro vstup do země nevyžadují, ale jaká je současná situace se brzy dozvíme…