Silnice je tady na jih od Dubrovníku poměrně velice slušná, takže jsme asi za hodinu na jižní hranici Chorvatska se Svazovou Federativní republikou Jugoslávie. Kdysi sem na jih mířila spousta turistů, samozřejmě i od nás, ale po občanské válce a následných konfliktech v některý správních jugoslávských oblastech jako je např. Kosovo a samozřejmě po vojenském zásahu NATO a následných sankcích OSN vůči Srbsku sem na jih už mnoho turistů cestu nenachází. Nevím, jestli nás takové oblasti přitahují nebo jestli jen chceme poznat i něco jiného něž turistikou trochu zkaženou Dalmácii, každopádně už doma jsme návštěvu Černé Hory plánovali a doufali, že po Dubrovníku to bude další vrchol naší cesty. Asi už jsme otrlí vůči varováním před nebezpečnou politickou situací, inu když už jsme se vypravili na Srí Lanku, kde údajně všude zuřila občanská válka, navíc naladěni pořadem Cestománie se sympatickým názvem „Ráj v pekle“ , tak nám výlet do Černé Hory připadal jako normální exkurze do pro nás dnes mírně exotické části Evropy. A ve snaze vidět a procestovat co nejvíce jsme udělali dobře, ale pěkně popořadě:

Chorvatská strana celnice neskýtala žádné závažnější problémy a po zběžné kontrole pasů přejíždíme na jugoslávskou stranu. Tady to bude trochu složitější, což je nám jasné už při pohledu na nekonečnou frontu kamionů, které jugoslávskou celnici téměř zatarasily. Nutno podotknout sympatickou skutečnost, že hranice nestřeží Miloševičova federální armáda, nýbrž černohorská policie, které v této svazové republice federální vojska zcela nahrazuje, což je jeden z mnoha kroků k možné vysněné autonomii. Nicméně odevzdáváme pasy a také doklady od auta a dlouhou dobu se nic neděje. Úředník zapisuje naše jména do formuláře, trochu mi to připomíná chvíle, kdy jsme překračovali hranici do Ruska. Další policista nás posílá, abychom si sedli do auta a počkali až nám pasy přinese, což se nám moc nechce, protože bychom raději měli svoje dokumenty na očích. Po chvíli nám jeden z policistů pasy konečně přináší a pouští nás. Nepadlo jediné slovo o vízu nebo nějakých poplatcích. A tak jsem v Černé Hoře, v Jugoslávii. Je to moje 33.země. Máme radost, obzvláště když se před námi otevře výhled na Boku Kotorskou, největší jihoevropský fjord.

Odtud, od města Herceg-Novi až k řece Bojaně na Albánských hranicích se táhne jugoslávská svazová republika Černá Hora. Její název poměrně vystihuje do značné míry nedotčenou zemi plnou roklí a oblých vrcholků hor. Pobřeží je hustě osídlené. Města jako Kotor, Budva nebo Bar jsou známá historická centra, naproti tomu vnitrozemská města Cetina nebo dnešní správní středisko Podgorica jsou zase o něco chudší, ač hustě obydlená nemají z turistického hlediska vážnější význam a historické jádro ve stylu dalmatských nebo černohorských pobřežních měst bychom tu hledali marně. Vždyť i v minulosti přicházely nejvýzmnamější kulturní impulsy z pobřeží, ať už do byli ilyrské kmeny, Řekové nebo Římané. Černá Hora zůstal po zániku římské říše a po obsazení Slovany déle než Dalmácie pod byzantskou nadvládou. V 10.století připadla nezávislému knížectví Zeta existujícímu do 12.století. pak ho pohltilo rozpínající se knížectví srbské, které mělo větší zájem o vnitrozemí a tak poskytlo pobřežním méně důležitým městům větší autonomii.

Poté, co se politické poměry na Balkáně začaly otřásat vinou osmanské říše, dostalo se pobřeží pod benátskou nadvládu. Právě v Černé Hoře probíhal trvalý konflikt mezi Turky a Benátkami velmi bouřlivě. Benátky se dokázaly prosadit jen v několika málo městech jako byly Kotor a Perast. Přesto se Turkům podařilo získat přístup k Jadranu u měst Herceg-Novi, Bar a Ucinj. Neustálé změny mocenských poměrů v černé Hoře vyvolaly u obyvatelstva apatii. Tím obdivuhodnější je, že slovanství a touha po nezávislosti procitly nejdříve právě v Černé Hoře. Vlivným knížatům se v 19.století za podpory Ruska podařilo poprvé založit vlastní stát, ale obě světové války nakonec přivedly Černou Horu opět do svazku se Srbskem, s nímž dnes tvoří federativní stát Jugoslávii. V současné době je však hospodářská situace Černé Hory deprimující. Je zde vysoká nezaměstnanost a nedostatečně rozvinutá infrastruktura. Na novém rozdělení Jugoslávie Černá Hora prodělala nejvíce, což jen podporuje snahy o stále větší autonomii. Jak jsme ale pozorovali zdejší obyvatele, i v této situaci se dokáží bavit a žít svým klidným i když jistě nelehkým životem. Pobřežní letoviska se snaží nalákat turisty, možná také proto Černohorci ignorují jugoslávskou vízovou politiku. Černá Hora jde dokonce tak daleko, že společně s jugoslávským dinárem zde platí jako druhá oficiální měna německá marka. Snad zase turisté objeví stejně jako my tento nádherný kout Evropy aby poznali, že v Černé Hoře nenajdou žádná vojska připravená k boji, ale krásnou i když někdy drsnou krajinu, nádherné pobřežní scenérie a starobylá pobřežní města s příjemnou atmosférou.