První a jednou z nejkrásnějších položek našeho černohorského itineráře je velký záliv nebo chcete-li fjord zvaný Boka Kotorská. Po břehu tohoto přes 30km dlouhého zálivu vede opravdu pohádková silnice, která silně připomíná podobné komunikace, které najdeme v Norsku okolo tamních, abych tak řekl klasických, fjordů. Hned u ústí Boky Kotorské leží město Herceg-Novi, ve kterém můžeme poznat, že Černá Hora bývala po určitou dobu v tureckých rukách – dochovalo se zde totiž mnoho domů orientálního charakteru. Od roku 1483 byl dokonce sídlem sandžaku – správního okresu osmanské říše, a samozřejmě důležitým tureckým přístavem, ze kterého bylo možné kontrolovat přístup do zálivu. Pokračujeme dál po levém břehu s výhledem na první část fjordu – Tivatski záliv, kterému dalo jméno městečko na protějším břehu. Následuje úzká úžina přes kterou jezdí trajekt, ale kdybychom se nechali převézt na druhou stranu, sice bychom ušetřili spoustu času, ale přišli bychom o spoustu krásných výhledů a rozmarů přírody, která v oblasti Boky Kotorské skutečně fantazií nešetřila.

Už se zdá, že se silnice stočí na jih a že máme polovinu zálivu za sebou, ale omyl je pravdou. Vjíždíme do tzv.Kotorského zálivu, což je druhá část Boky Kotorské, pěkně – jako správný fjord - zařízlá do okolního horského masívu a oddělené od Tivatského zálivu zmíněnou úzkou úžinou s trajektem. Teď teprve na vlastní kůži zjistíme, jak je Boka rozlehlá. Silnice, místo aby se stočila na jih, se stáčí přesně opačným směrem a my musíme polykat další a další kilometry. Ještě že máme pěkný výhled na masív Lovčen, který tuto část fjordu obklopuje a také na městečko Perast, kterým budeme snad již brzy projíždět, i když ty kilometry se tady dost těžko odhadují, protože lze i z mapy těžko odhadnout, jaké záludné zátoky k objíždění má na nás záliv ještě připraven.

Chvilku to ještě trvalo, ale zdárně jsme dorazili do Perastu, což je další významné pobřežní město. Jako jedno z mála nepadlo do tureckých rukou a správu nad ním získali Benátčané. Ti dokonce městu udělili mimořádná privilegia za neobyčejnou věrnost, kterou jim prokázalo v boji s Osmany. Na svahu zdejší hory Ilijino se v období baroka usadilo mnoho bohatých občanů města, především rejdaři a námořní kapitáni, kteří si tu dali postavit paláce. V jednom z nich – paláci Bujovič z roku 1693 – je dnes umístěno městské muzeum s exponáty týkajících se dějin města. Ze zmínku ještě stojí nedaleký ostrov Gospa s barokním kostelem, na jehož věži se nacházejí střílny a uvnitř je k vidění sedmdesát olejomaleb perastského barokního malíře Tripa Kokolji.

Kolem nekonečných záhybů Boky Kotorské pokračujeme dál. Podjíždíme masív Lovčen a blížíme se k městu Kotor. Toto město známe v souvislosti s našimi dějinami neboť zde v roce 1918 došlo ke vzpouře rakousko-uherského námořnictva. Vzpoura byla potlačena a její čtyři hlavní organizátoři, k nimž patřil také Čech František Raška, byli popraveni. My jsme zastavili v centru nedaleko vstupu do staré části města, ale zatím si jenom prohlížíme přístav a hlavně městské hradby, které podobně jako u chorvatského Stonu na poloostrově Pelješac, kde jsme byli včera, obklopují svahy okolních kopců. Hradby měří celkem pět kilometrů, silné jsou až 15 metrů a na mnoha místech dosahují výšky až 20 metrů. Na vrcholku kopce sv.Jana nad městem pak stojí hlavní pevnost. Tím naše návštěva tohoto města prozatím končí, ale ještě se sem vrátíme. Kotor i masív Lovčen ještě budou hrát v našem itineráři velmi důležitou úlohu. Naše zpáteční cesta totiž povede přes tzv.Lovčen cestu, na které nás čeká spousta krásných výhledů na Kotor i Boku Kotorskou, jejíž nejzažší záhyb končí právě zde, v Kotoru. Samotné město Kotor navíc ve svém jádru schovává i pozoruhodné staré město, tudíž nás zde čeká ještě jedna důležitá zastávka, ale o tom až v dalších kapitolách. Zatím se snažíme najít odbočku na silnici, která nás skrze nový tunel dovede až k našemu dnešnímu cíli, kterým je město Budva. Když se ovšem podél malebných baráčků po úzké silnici stáčíme znovu na sever, je jasné, že jsme odbočku přejeli a musíme se vracet . Bohužel je náš manévr podezřelý policejní kontrole a tak přicházíme poprvé do kontaktu s černohorskou policií. Policista chce vidět naše pasy a doklady od vozu. Zajímá ho povinná výbava a když máme vše v pořádku, pouští nás dál. Jen měl námitky proti pojištění auta, to prý platí v Jugoslávii, ale NE v Černé Hoře! No, to je jeho problém, hlavně, že nechce žádné peníze. Napodruhé už jsme odbočku trefili správně a novým tunelem uháníme na jih. Tunel ústí nedaleko jižního okraje Tivatského zálivu Boky Kotorské, hned za letištěm. Je tu křižovatka, na které se dáváme opět na jih. Tady nás čeká další policejní kontrola, i když o mnoho zběžnější než ta první, ale už to Černohorci začínají přehánět. Ještě že jsme zpátky na pobřeží a můžeme se těšit na další krásné pobřežní scenérie, které nám už nebude kazit žádný protivný ostrov na obzoru. Před námi je krátký tunel a za ním Budva…