Odpoledne už docela pokročilo a náš dnešní přesun je téměř u konce. Zastavili jsme u jakési restaurace na skalním útesu a odtud se nám naskýtá nádherný výhled na černohorské pobřeží, velkou zátoku, okolní kopce a hlavně staré město v Budvě. Skoro romanticky vypadá poloostrov, na kterém je nahuštěno velké množství baráčků a sem tam nějaký ten kostelík. Živě si umím představit ty křivolaké uličky, ve kterých se budeme za několik desítek minut toulat. Zbytek Budvy se rozprostírá na břehu velké zátoky. Stojí tu spousta hotelů a rekreačních zařízení, i když v tomto okamžiku ještě netušíme, jak živo je stále v největším jugoslávském letovisku. Libor dokonce vyslovuje obavu, abychom dnes nespali někde v lese, protože jen blázen by v této „zbídačené a bohem zapomenuté“ zemi hledal kempy. Ale však již brzy poznáme, jak zkreslené jsou stále naše představy, podpořené velmi objektivními informacemi našich skvělých médií. Pra začátek hned těsně po našem příjezdu do města nacházíme kemp. Je sice pravda, že vybavením se dá dost těžko srovnat s kempem na poloostrově Pelješac, kde jsme spali včera – záchody nejsou zrovna nejčistší, do sprchy se raději podívat ani nejdu, ale všude je rozvedená elektrika, takže budeme moci dobít baterky do kamery a také mobily. K moři je to kousek, jen do centra nás čeká asi třiceti minutová chůze.

Brzy se dostáváme na pláž. Staré město máme před sebou, ale ještě bude chvíli trvat, než k němu dorazíme. Zvlášť když je okolo pláže plno obchůdků a restaurací. A co víc, i samotnou pláž se nevyplatí míjet příliš velkou rychlostí, protože jugoslávská děvčata bych hodnotil obzvlášť pozitivně. Skoro to vypadá, jakoby před vstupem na pláž probíhalo nějaké výběrové řízení…

V jednom z obchůdků jsme za pár drobných nakoupili pohledy. Informace o německé marce jako druhé oficiální měně se ukázala jako pravdivá a tudíž vybaveni touto měnou jsme začali uvažovat, že navštívíme některou z restaurací. Vlastně jsme dosud na cestě jedli pouze jídla zhotovená z našich domácích zásob a tak by nebylo na škodu ochutnat nějakou místní specialitu. Ale nejdříve vzhůru do starého města. Na konci pláže je přístav s malým stadionem na vodní pólo a hned za přístavem je brána se zlatou kotvou a za branou již začínají křivolaké uličky, které tak důvěrně známe ze starobylých dalmatských měst, jako je Trogir nebo Split.

Na starém městě je několik obchůdků, zásobených oděvy nebo obuví stejně jako kdekoliv v Praze či v dalších částech Evropy. Znovu se přesvědčujeme, jak zkreslené jsou naše představy o Černé Hoře, i když hlavní a pořádná lekce a ponaučení nás stále ještě teprve čekají. Přicházíme až k pevnosti a můžeme se konečně rozhlédnout z místního opevnění, ale Slunce se již hodně nachyluje k obzoru a tak si ještě prohlédneme a pravoslavný kostel a dlážděnými uličkami se vracíme zpět na pláž, abychom se konečně najedli.

Usedáme do první sympatické restaurace. Tato se jmenuje „Rivijera“. Hned je u nás upovídaný číšník a přináší jídelní lístek. Výběr není zrovna nejbohatší, trochu mě to zklamalo. Myslel jsem, že si budu vybírat mezi mnoha druhy ryb a další mořskou havětí a zatím je tady jen nějaké kuře a ryba skoro žádná. A tak náš společný výběr padl na jakousi masovou směs, což je údajně místní specialita. K tomu si ještě necháme přinést srbský salát a hranolky. Upovídaný číšník, který mezi řečí chválí naše fotbalisty za jejich výkon proti Holandsku na nedávno skončeném mistrovství Evropy, nám ještě nabízí místní pivo „Nikšička“. Jak se ukázalo, je to docela chutný mok, i když českému pivu se samozřejmě nevyrovná, ale pít se to dá. Na jídlo si ještě asi dvacet minut počkáme, ale číšník s námi přijde párkrát pokecat, aby nám ukázal nefalšované jugoslávské dináry, znovu pochválil naše fotbalisty a zanadával si na rozhodčího Collinu. Konečně je tu jídlo, i když si zpočátku nejsme jisti, zda je ta hromada masa určena opravdu nám nebo jestli jde o nějaký omyl. Tuhle porci snad nemůžeme ve třech zvládnout! K tomu porce hranolek a velký salát. Jatýrka, hovězí a ještě nějaká roštěná, je toho opravdu požehnaně. Jsem opravdu zvědavý, kolik to bude stát. Ale aspoň se o maso na společném tácu nemusíme prát, ba naopak, vzájemně si dáváme přednost, protože tohle bychom snad nesnědli ani kdyby se k nám přidal ten ukecaný číšník a pomohl nám!

S přecpaným žaludkem sedím bezvládně v židli a dopíjím druhou Nikšičku. Masa už moc nezbylo, salát i hranolky jsme také vládli, ale obří housky, které nám ještě číšník donesl už nemůžeme ani vidět. Obsluha přináší účet – dělá to dohromady 68,20DM. No, není to zas tak hrozné. Loučíme se a vyrážíme do víru nočního života. Už při cestě do starého města jsme si všimli několika pouťových atrakcí na okraji pláže, teď jdeme parkem směrem k našemu kempu a nestačíme se divit. Matějská pouť je proti Budvě malou vesnickou zábavou! Všude hraje hudba, většinou nějaké jugoslávské disco-hitovky a všude se vesele jí a pije, jako bychom byli někde na francouzské riviéře. Libor neví co má točit dřív, kolotoče nebo krásná děvčata, která neustále míjíme. Opravdu nevím, kde se pořád berou…Ať je život v současné Jugoslávii nebo Černé Hoře jakkoliv obtížný, bavit se Srbové i Černohorci umí bavit náramně a nic si neodepřou. A nějaká válka? Ta nepřichází v úvahu, skoro všichni Srbové jsou na dovolené v Budvě….

Opouštíme zábavní park a ještě dlouho za námi duní hudba a pouťový hluk. Zítra nás čeká zase dlouhá cesta a tak se noční temnotou vracíme podél pobřeží a hlavní silnice do kempu. U stanu nás vítá nemilý potenciální spolunocležník – ježek, který nechce vchod do stanu opustit ani když jsem ho po předchozím přemlouvání dvakrát lehce nakopl. Až když jsem mu posvítil do očí tak zafuněl a zdrhnul někam do tmy. Ještě se přifaříme k nějakým Polákům, kteří mají zapojené zásuvky a dobijeme všechny baterie.