Ráno opouštíme kemp. Nocleh nás dohromady vyšel na 16,50DM. Podél černohorského pobřeží pokračujeme dál na jih. Asi 15km od Budvy stojí v moři na skále, která je jen úzkou písečnou lavicí spojena s pevninou, malebná bývalá rybářská osada Svetý Stevan (nebo Stefan – opravdu nevím, co je správně, protože místní cedule byla s „v“, v průvodci byl název osady uveden také s „v“, kdežto nápis na jednom z hotelů na ostrůvku byl zase s „f“). S rozvojem turistického ruchu se vesnice změnila v jediný velký hotel, kam mají volný přístup jen ubytovaní hosté – všichni ostatní sem musí platit vstupné 15DM. Kdo ví, zda obsluha hotelu nebude nucena zase lovit ryby, protože cizinců jsme v Černé Hoře tolik nenapočítali. Ovšem pohled na Svetý Stevan ze silnice bych přirovnal k pohledu na Dubrovník. Jako když spatříte drahokam v písku. Dokonce se na místní pláži koupe pár lidí, takže turistický areál zřejmě úplně prázdný není. Serpentina klesá z hlavní silnice až ke vchodu do areálu, ale tam hlídá voják se samopalem a chce zaplatit vstupné. Ovšem dát 15marek za to, abychom se mohli projít po stejně křivolakých uličkách, jako byly včera v Budvě, to se nám opravdu nechce. A tak si krásný ostrůvek alespoň vyfotíme, i když i to se nám přitroublý voják snaží zakázat. Ale za zatáčku naštěstí nevidí a výhled je odsud mnohem lepší než od vchodu. Ještě uděláme jednu fotku z ptačí perspektivy přímo ze silnice a pojedeme dál. Za chvíli se z mořem na několik hodin rozloučíme a zamíříme do vnitrozemí. Ještě zastavujeme ve městě Petrovac, protože pobřežní scenérie za to opravdu stojí. Škoda, že se nedostaneme do zbylých dvou černohorských letovisek Bar a Ucinj. Byla by to dost velká zajížďka, protože zpět bychom se museli vracet po stejné silnici nebo bychom museli objet Skadarské jezero, ovšem přes Albánii, kam potřebujeme vízum. Škoda, černohorský jih by jistě stál za to, jak je vidět z hor, které se na jihu tyčí nad pobřežím. My tedy míříme serpentinou přes horský hřeben do vnitrozemí.