Horská serpentina je dlouhá, ale výhledy dolů na moře jsou nádherné. Ještě mě napadá, že jsem se nezmínil o pohonných hmotách v černé Hoře. My jsme sice netankovali, ale nafta tu stojí 0,9DM za litr a benzín vychází na 1,3DM. To jen pro úplnost. Konečně jsme se přehoupli přes horský hřeben a klesáme dál do vnitrozemí. Už je mi jasné, proč se tato země jmenuje Černá Hora. Hory jsou opravdu všude. A okolo pustina, žádná políčka, nepříliš lesů, jen vysušená půda. Další serpentinou klesáme dolů. V dálce se konečně objevuje náš cíl – Skadarské jezero. Ještě to bude trvat asi hodinu než k němu dojedeme, zatím si ho můžeme alespoň takhle z dálky vyfotit.

Skadarské jezero leží ze dvou třetin na černohorském území a je to největší sladkovodní jezero na jižním Balkáně. Je dlouhé 40km, 12km široké a průměrná hloubka dosahuje 7m. Na druhé straně jeho vody omývají albánské břehy. Je to již podruhé, co jsem se přiblížil na dosah této zemi, ale opět ji nenavštívím. Snad někdy v budoucnu….

Zastavujeme před mostem, který vede přes jednu zátoku jezera, a jdeme se podívat na břeh. Moc čisto tu není, takže o nějaké koupeli nemůže být řeč. Po průzračně křišťálovém moři je voda Skadarského jezera odpuzující. Okolo stejně sedí pár rybářů, takže bychom jim akorát plašili ryby. Stejně jsme se sem nepřijeli vykoupat, hlavně, že jezero vidíme na vlastní oči a můžeme si na něj sáhnout.

Po krátkém rozjímání u cíle naší cesty pokračujeme dál. Ještě se ale nevracíme. Ještě se chceme podívat do Podgorice, což je vlastně správní středisko Černé Hory a kdo ví, možná jednou i hlavní město nového státu.

Přejíždíme most, po kterém kromě silnice vede i železniční trať a míříme na severovýchod. Ze zadního sedadla točím okolí jezera a Libor pouští rádio. V tomto okamžiku se k našim uším line skutečně skvostný srbský hit, který se stal absolutně největším hudebním zážitkem naší cesty. Abych vás o něj neochudil, můžete si srbsko-černohorský hit tady stáhnout. Omluvte někdy zhoršenou kvalitou záznamu, ale věřím, že umělecká kvalita díla zcela zastíní technické nedostatky při jeho nahrávání….

Do Podgorice je to ještě asi hodinka cesty. Nyní jedeme jakousi rovinatou kotlinou, kterou obklopují hory. Na severním okraji této kotliny leží právě Podgorica – na první pohled o hodně chudší město něž pobřežní letoviska. Vítají nás tu klasické omšelé paneláky, které známe například z předměstí Petrohradu. Po jakési hlavní magistrále projíždíme městem, kde opravdu není nic zvláštního k vidění. Až na výpadovce na Cetinje jsou k vidění modernější prosklené budovy a staví se tu nějaká nová katedrála (nebo opravují starou, to opravdu nevím). A tak jediné, co mi utkvělo z Podgorice v paměti jsou žebráci na křižovatkách a omšelí lidé. Neradostné konstatování, ale obávám se, že toto je skutečná tvář Černé Hory. Kde nejsou turisté, tam nejsou ani peníze.

Po hlavní silnice teď míříme směrem na město Nikši, kde se vaří nejznámější černohorské pivo „Nikšička“, které jsme ochutnali včera v Budvě. Nicméně, až tak daleko na sever nemáme v úmyslu vyprahlou krajinou cestovat a po několika kilometrech, prakticky hned za Podgoricou, odbočujeme směrem do hor. Tam na nás čeká město Cetinje. Svému asi 30km vzdálenému správnímu sousedu se podobá jako vejce vejci, jen je zasazeno víc do horského pásu. A není tu tolik paneláků, jinak je to tu všechno takové nějaké zanedbané. Ale to už se před námi objevuje masív Lovčen, který jsme mohli z druhé strany obdivovat už při objíždění břehu Boky Kotorské. A teď nás čeká prý jedna z nejkrásnějších evropských silnic – tak tedy vzhůru…