Serpentiny začínají prakticky hned za Cetinjí. Velmi povzbuzující jsou vraky aut, roztroušené po strmých svazích pod silnicí. Je fakt, že se svodidly místní šetřili, a samotná silnice také není zrovna nejširší. Sotva se tu vyhnou dvě osobní auta. Pravidelně, pokud je to ovšem možné, se silnice na několik metrů rozšíří, takže je tu dokonce možnost vyhnout se například autobusu. Nepříjemné jsou zejména některé ostré zatáčky, do kterých není kvůli skalnímu srázu vidět. A proto raději moc nepospícháme. Nějaký ten autobus i nákladní auto se nám potkat samozřejmě podařilo, ale pokaždé to dobře dopadlo a my jsme se mohli nerušeně zabývat krásnými výhledy na jakoby nedotčenou černohorskou krajinu.

Nahoře se tyčí vrchol Jezerskeho vrchu vysokého 1660m a my přijíždíme do prvních horských vesniček. Řada domečků je rozbořená, zřejmě ještě pozůstatek z II.světové války, protože pokud vím, tak v pohořích Černé Hory se během občanské války nebojovalo. Ale kdo by se tady zabýval nějakou rekonstrukcí budov, to už je lepší postavit barák úplně znova. Stavebního materiálu je všude dost. Kromě baráčků také tu a tam míjíme střílnu nebo betonový bunkr. Je to tu jako stvořené pro partyzány.

Vrchol Jezerskeho vrchu se přibližuje, takže již pouhým okem vidíme mauzoleum, které si tam nechal postavit biskup a vládce Černé Hory biskup Petar Petrovič Njegoš. Úplně nahoru ale nepojedeme, naše cesta vede pouze přes průsmyk Krstac v nadmořské výšce 900 metrů a přes několik horských vesniček se přehoupneme za horizont a začneme klesat na druhou stranu masívu. Tady na severní straně Lovčenu se teprve přesvědčíme, proč je tato cesta považována za jeden z klenotů Černé Hory. V dálce a téměř kilometrové hloubce se objevuje Boka Kotorská v celé své kráse. Začínáme klesat po jednotlivých serpentinách a nevíme, kde zastavit dřív, abychom tu krásu vyfotili. Cestu stále lemují vraky aut, těžko říct, jestli je tam shodili místní obyvatelé ve snaze zbavit se nepojízdného šrotu nebo tam prostě zahučel nějaký nepozorný řidič, který se kochal výhledy víc, než bylo zdrávo. My stojíme u zajímavé skalní trhliny, kousek odtud silnice probíhá krátkým tunelem a dole Boka Kotorská a město Kotor. Je to opravdu nádhera.

Klesání dolů je docela dlouhé a nekonečné, ale konečně míjíme stádo koz a ceduli vítající nás v Kotoru. Teď je načase prohlédnout si další z klenotů černohorského pobřeží. V Kotoru je totiž nádherné staré město, které sice na první pohled tolik nevyniká jako obdobné části některých jadranských a dalmatských měst, ale svojí krásou a architekturou mnohá předčí. O dlouhých hradbách táhnoucích se okolo města po svazích masívu Lovčen jsem se zmiňoval, již když jsme objížděli Boku Kotorskou a tak se mohu věnovat popisu Starého města, ve kterém je poměrně dost kostelů, a které si dodnes zachovalo středověkou podobu. Vcházíme do něj renesanční branou a okolo honosných paláců jdeme rovnou k největší pamětihodnosti – katedrále sv.Trifona z 12.století. Je to jedna z mála románských staveb, které se tu dochovaly. Odtud jdeme křivolakými uličkami od jedné krásné stavby ke druhé – kostel panny Marie, katedrála sv.Nikolase, která je krásně vidět hlavně z malého letního kina, a míjíme plno pěkných malých měšťanských domků s obchůdky. V jednom jsem neodolal a za 15DM jsem přidal další tričko do sbírky. Naše procházka končí na náměstí před kostelem sv.Lukáše a hodinovou věží. Je tu několik kaváren a klidná pohodová atmosféra. Škoda, že už musíme Kotor opustit, ale dnes chceme dojet zpět do Chorvatska a posunout se po dalmatském pobřeží co možná nejdál.

Stejnou cestou okolo Boky Kotorské se vracíme až do Hercegu-Noveho a za chvíli už stojíme na jugoslávsko-chorvatských hranicích. Potkáváme tu tři jiná česká auta, která právě míří vstříc Černé Hoře. Jejich osazenstvo hned žádá informace a tak staženými okny diskutujeme, jako bychom byli někde na parkovišti. Kontrola pasů tentokrát trvá jen chvilku a tak je náš návrat do Chorvatska celkem hladký. Navštívili jsme nádherný kout Evropy a máme z toho dobrý pocit.