V Chorvatsku se na jihu příliš nezdržujeme. Chceme dojet až na okraj Makarské riviéry, což není zrovna nejblíže a tak uháníme okolo Dubrovníku a v 19,00 znovu překračujeme hranice Bosny a Hercegoviny, abychom jí za dalších 15 minut definitivně opustili. Už se stmívá a tak je naším cílem letovisko Podača. Zajíždíme do kempu Uvala borova a po dlouhých přesunech plánujeme na zítřek koupací den.

Ráno jdeme s Michalem nakoupit do místního obchůdku snídani a nějakou vodu a platíme ubytování v recepci (122HRK). Bohužel se nám kazí počasí a tak rušíme koupací den a pokračujeme na sever. Na mapě nás zaujala silnice na horu Sv.Jure, která se tyčí přímo nad Makarskou. Je to nejvýše položená silnice v Chorvatsku, tak bychom ji rádi omrkli, ale má to cenu v tomhle počasí? Nakonec jsme usoudili, že má a před Makarskou odbočujeme do hor. Po několika kilometrech přijíždíme k bráně do NP Biokovo, ve kterém stojí i Sv.Jure a tak musíme zaplatit 15HRK, abychom se mohli vydat serpentinou vzhůru. Jedeme pomalu, jednak není kam spěchat, protože vjíždíme do mraků, a jednak Liborův se „pažout“ začíná pěkně potit. A je to tady – poprvé vaříme. Ale houstnoucí déšť snad motor brzy zchladí na přiměřenou teplotu. Během naší zastávky nás míjí několik německých, slovenských ale především českých aut. Než se doplazíme do poloviny cesty, tito rychlíci už zase pojedou dolů – a nahoře neuvidí nic, protože je počasí čím dál horší. Neohroženě stoupáme do mraků, venku začíná být pěkná zima, takže z baťohů vytahujeme veškeré dostupné teplé oblečení. A znovu vaříme. „Pažouta“ okolní chladné klima na rozdíl od nás vůbec nechladí a tak je tu další technická pauza, během které poléváme motor vodou z kanystru a doplňujeme tekutinu i do chladiče. Během této operace jsem přišel o utěrku, kterou Libor použil při otevírání prskajícího supícího chladiče. A jedem dál. Cestou míjíme pasoucí se koně a horská políčka, u kterých nechápeme, jak a čím je tady někdo vůbec může obdělávat. Daří se nám zavěsit za nějakého Pražáka, takže máme v nastalé mlze solidního vodiče. Výška již hrubě přesáhla 1000m a my neohroženě stoupáme. Už je vidět vrchol s vysílačem, ale „pažout“ si vynucuje ještě jeden Time-out. Počasí se lehce vylepšuje a my se dostáváme pod závěrečnou klikatou serpentinu, která asi po deseti zatáčkách končí u vrcholu. Jsme tady a výhled je celkem solidní. Mraky se totiž jako na objednávku přizvedly a tak je vidět nejen moře, ale dokonce i značná část vnitrozemí. Je sice jenom 13°C, ale ty výhledy stojí za to. Vždyť jsme v nadmořské výšce 1762m a od moře jsme vzdáleni pouze asi 7km. Ale dlouho tu nevydržíme. Jednak je opravdu zima a hlavně se začíná zase mračit a tak míříme dolů do Makarské. Cestou dolů už samozřejmě „pažout“ žádnou pauzu nepotřebuje a tak zastavujeme jen kvůli focení. Za chvíli jsme v Makarské, projíždíme centrem, ale nic zvláštního tu není a tak pokračujeme podél pobřeží dál na sever.