Nejedeme ale daleko. Naším cílem je národní park Krka na stejnojmenné řece, která výrazně určuje charakter zdejší oblasti. Řeka si totiž ve zdejším krasovém terénu vyryla velmi nepravidelné koryto a najdeme na ní mnoho peřejí a vodopádů. Nejzajímavější úsek řeky se nachází u vodopádu Skaradinski buk, vzdáleného asi 12km od Šibeniku. Řeka tady na úseku dlouhém přibližně 400 metrů vytváří 17 kaskád širokých na 100 metrů a padá do hloubky 45 metrů. Množství vody, které tudy proudí do Poljanského jezera, se liší podle roční doby. Voda zde vytvořila vápencové terasy, ze kterých je opravdu krásný výhled na řeku peřeje i vodopády. Dostat se sem lze ze dvěma způsoby – lodí z obce Skaradin nebo autobusem z Lozovace. My jsme chtěli jet lodí, ale přijeli jsme do Skaradinu pozdě a loď jsme nestihli, tudíž nezbývalo než dojet autem až do Lozovace a pokračovat autobusem, protože autem se ke Skaradiskemu buku nesmí. Zaplatili jsme vstupné 40HRK a s ostatními turisty jsme nasedli do přistaveného autobusu, který nás popovezl serpentinou dolů k řece. Na začátku celého zajímavého úseku stojí malé etnografické muzeum. Po lávkách lze dojít až k mlýnu, kde je malá ukázka toho, jak lze s pomocí vody a důvtipu zpracovávat nejrůznější plodiny. K dokreslení atmosféry tu postává ještě pár otrávených domorodců v krojích. Ale byla to celkem zajímavá exkurze.

Z mlýna už ale netrpělivě míříme k peřejím a vodopádům na první vápencovou terasu. Výhled je opravdu pěkný. Přes několik teras se voda pomalu snáší níž a níž a míří dolů k největší kaskádě, pod kterou vede přes řeku dřevěný mostík a lze se tu vykoupat. Vypadá to tu v jako v Lurdech. Všichni se urychleně převlíkají, aby mohli smočit pod peřejemi. Lezou do řeky, jako by to byla nějaká posvátná voda a právě vykonávali rituální koupel. My nad tím jenom kroutíme hlavou a pokračujeme v prohlídce národního parku. Po dřevěných chodníčcích jdeme okolo říčních zákoutí zpět ke mlýnu. Všude je průzračně čistá voda plná ryb a spousta zeleně. Je to taková malá generálka na zítřejší Plitvice. U mlýna chvilku čekáme na autobus, abychom se nechali vyvézt nahoru na parkoviště. Odtud pokračuje na sever do Drniše a směrem na Knin. Tady poznáváme další tvář Chorvatska – tu poválečnou. Rozbořené rozstřílené domy tu stojí jako memento lidského šílenství, protože jinak se to nedá nazvat. Vedle těchto zbořenin někde vyrůstají nové domy, jinde prostě tyto domy opuštěny chátrají. Asi už je nemá kdo opravit. Doslova hrůzostrašně vypadají stopy po dávce z kulometu na jednom z paneláků. Přímořská letoviska jsou pěkně vyšperkovaná a po válce nezbyly prakticky žádné stopy, ale ve vnitrozemí je to přesně obráceně. Cesta je zdlouhavá a mě se daří usnout. Probouzím se až u odbočky na Bihač, tedy do Bosny, což znamená, že jsme nejen blízko hranic této republiky, ale i národního parku Plitvice. V podvečer míjíme bránu národního parku a přijíždíme do kempu Korana, který tu byl po válce postaven úplně znovu, stejně jako některé hotely v blízkosti parku. Ubytování je tentokrát o něco dražší (26HRK/os, 19HRK/auto, 16HRK/stan), ale kemp je opravdu přepychový a má vlastní supermarket a restauraci. Po večeři se celkem ochlazuje, ale snad ještě zítra počasí vydrží.