Jsou čtyři hodiny odpoledne a my se ocitáme v Karlovaci. Tady vaří stejnojmenné chorvatské pivo a tady také začíná dálnice do Záhřebu. Platíme mýtné 15HRK a za chvíli míjíme chorvatské hlavní město. Původně jsme se tu chtěli na chvíli zastavit, ale v Plitvicích jsme se zdrželi natolik, že už musíme uhánět dál. Ono toho v Záhřebu zase tolik k vidění není – ve srovnání s městy na dalmatském pobřeží – takže se zas až tak moc nestalo. Teď jedeme směrem na Varaždin. Je tu nová dálnice a stojí 10HRK. Toto mýtné už platím z posledních zásob místní měny, ještě nám zbylo tak na chleba. V půlce cesty mezi Záhřebem a Varaždinem dálnice končí a musí se pokračovat po klasické silnici, která dopravní nápor zvládá s vypětím všech sil. Není divu, že práce na dálnici pokračují horečným tempem. Cesta ubíhá pomalu, ale do Varaždinu už je to naštěstí jen kousek. V tomto severochorvatském městě se snažíme najít tvrz z pěti kunové bankovky. Jak jsme se později doma dozvěděli, tvrz stojí kousek za městem, takže jsme ji v centru hledali marně, ale alespoň jsme se podívali do celkem pěkného upraveného města. S Michalem přemýšlíme o večeři, za kterou bychom utratili poslední kuny, ale Libor nás přesvědčil, že se nemůžeme zdržovat neboť ještě dnes chceme dorazit k Balatonu. Michala totiž vysadíme v Brně a proto jsme zvolili tuto „zkratku“. A tak z večeře není nic a za poslední kuny kupujeme chleba, který potom celou cestu uždibuju, protože už hlady šilhám! Z Varaždinu pokračujeme na maďarské hranice. Tady si uvědomujeme, že jedeme přes druhdy nejvytíženější hraniční přechod do bývalé Jugoslávie, protože právě tudy mířili za mořem občané tehdejší ČSSR, nemohouce použít o mnoho kratší cestu přes Rakousko. Pryč je ale zašlá sláva a hraniční přechod je stejně sešlý jako všechno v chorvatském vnitrozemí s čestnou vyjímkou centra Varaždinu. Hranice překračujeme před půl osmou a uháním k Balatonu. Já si letmo uvědomuji, že Maďarsko je země, kde jsem nejdéle nebyl. Naposled jsem tu byl s rodiči před 18(!) lety. A teď jsem v Maďarsku podruhé. Nápisy jsou náhle nesrozumitelné, než je dočteme do půlky, tak už mizí daleko za autem. Za soumraku přijíždíme k maďarskému moři a po chvíli jsme ve městě Kezsthely, kde celkem úspěšně hledáme kemp. Stojí pro nás tři i s autem 38DM a obsluha mluví německy, což jde docela dohromady s mojí angličtinou.

Bohužel začíná průtrž mračen, takže v autě čekáme až přejde a pak bleskově stavíme stan. Je pěkná kosa a mám děsnej hlad. Balaton mě celkem nezajímá. Rychle vařím pro každého dvě polévky a jdeme spát.

Ráno ještě anglicky domlouvám s německy mluvící obsluhou studentskou slevu pro mě a pro Libora a po krátké exkurzi u břehu Balatonu odjíždíme směrem na Szopron. Prší a prší, takže už se celkem těšíme domů. Na rakouských hranicích je pěkná zácpa, všichni táhnou na velkou cenu Rakouska F1. Konečně jsme v Rakousku na dálnici, teď už to ubíhá rychleji. Další zácpa nás čeká až ve Vídni. Z Vídně až do Brna už to celkem jede, v Brně se loučíme s Michalem, ale ne na dlouho. Za tři měsíce vyrážíme na „pořádnou“ cestu – do Maroka. S Liborem pokračujeme bez problémů až do Tábora a tím náš letní výlet končí.